Řeže těla i vytahuje orgány. „Já tu práci miluju,“ říká sanitářka z pitevny

 

Byla to dlouhá cesta. Můj děda byl patolog v Karviné a maminka pracovala na interně. V osmdesátých letech se tolik neřešila hygiena, takže mě mamka často odložila k dědovi na patologii, aby mě pohlídal. Vyrůstala jsem mezi knihami o lidském těle a medicíně a strašně mě to zajímalo. Jenže jsem si nevěřila na zdravotnickou školu. Vyučila jsem se jako kuchařka-číšnice, ve čtrnácti otěhotněla a v patnácti porodila. Dvacet let jsem pak pracovala jako servírka, uklízečka, ale taky v tiskárně nebo u pásu.

 

Zlom přišel, když maminka umírala na rakovinu. Tehdy jsem si řekla, že si udělám alespoň sanitářský kurz a zkusím se dostat do zdravotnictví. Pořád mě to k němu táhlo. Nastoupila jsem na operační sály a práce mě bavila. Jenže mě to spíš táhlo do pitevny. Nejdřív jsem při práci chodila na patologii pro vzorky a pořád se vyptávala, jestli by tu pro mě nebylo místo. Dokonce jsem se ptala i tehdejší náměstkyně. Ta mi tehdy řekla, že to nepřipadá v úvahu. Že za celou dobu existence oddělení tady žádná žena nepracovala.

 

Ne, já se nevzdala. Jednou jsem se zeptala paní vrchní, jestli by to přece jen nešlo. Zrovna hledali sanitáře, protože kolega odcházel do důchodu. Ona řekla, že je otevřená novým věcem a že to zkusíme. Dostala jsem šanci s tím, že když to nepůjde, rozloučíme se. Jenže mě to chytlo hned od začátku. Jakmile jsem zjistila, že můžu být tak blízko anatomii a lidskému tělu, bylo rozhodnuto. Dodělala jsem si pitevního laboranta v Plzni a zůstala jsem tady.

 

Úplně! Já tu práci opravdu miluju. I když je špatně placená, strašně ji miluju.

 

Ráno zkontrolujeme lednice a zjistíme, kolik během noci přibylo zemřelých. Zkontrolujeme dokumentaci, vydáváme těla pohřebním službám a pokud jsou naplánované pitvy, tak od osmi do jedenácti neděláme nic jiného. Pak chodíme po nemocnici pro vzorky, zajišťujeme další materiál a řešíme běžný provoz.

 

Připravím tělo. Zvážím ho, změřím a převezu na pitevní stůl. Lékař provede zevní popis a potom začíná moje práce. Udělám řez, vyjímám orgány z hrudníku a břicha, otevírám lebku a vyndávám mozek. Všechny orgány se váží a lékař pak odebírá vzorky a hledá příčinu úmrtí. Já pak vrátím orgány do těla a zašiju ho.

 

Připravím tělo. Zvážím ho, změřím a převezu na pitevní stůl. Lékař provede zevní popis a potom začíná moje práce. Udělám řez, vyjímám orgány z hrudníku a břicha, otevírám lebku a vyndávám mozek. Všechny orgány se váží a lékař pak odebírá vzorky a hledá příčinu úmrtí. Já pak vrátím orgány do těla a zašiju ho.

 

Mají. Většina plic místních má tmavé skvrny. Úplně ukázkové plíce jako z učebnice jsem naživo snad neviděla, nebo možná jednou.

 

V žádném případě (smích). Třeba mozek se po pitvě nevrací do hlavy, ale ukládá se spolu s ostatními orgány do dutiny břišní. Dutina lební se vyplňuje speciálním materiálem, aby nedocházelo k úniku tekutin. Ostatní orgány se pak ukládají do těla společně.

 

To si myslí hodně lidí. Ale takhle to opravdu nefunguje.

 

Ze začátku hodně. Většinou šlo o starší lidi, takže jsem si často představovala vlastní rodiče. Musela jsem se ale naučit určitou hranici. Kdyby si člověk všechno připouštěl, dlouho by tu práci dělat nemohl.

 

Ano. Měli jsme tady jednoho našeho velmi dobrého známého. To bylo hodně nepříjemné. Tenkrát jsem to obrečela.

 

Spousta lidí si myslí, že když člověk pracuje na patologii, musí být alkoholik, vyhořelá existence nebo někdo psychicky zvláštní. Dokonce jsem četla diskusi, kde si lidé mysleli, že se na pitevnách pije nebo kouří přímo u těl. Přitom jsem musela nastudovat anatomii, nervovou soustavu, krevní oběh a spoustu dalších věcí. Člověk tomu musí opravdu něco obětovat.

 

Rodina mě od počátku podporuje, ale o některé známé jsem opravdu přišla. Někteří lidé se na to dívají zvláštně a nedokážou to přijmout. Ale kdo mě má rád, bude mě mít rád takovou, jaká jsem. A já tu práci miluju, takže bych ji neměnila za nic na světě.