Chtěl řídit tramvaj, dnes šéfuje patologii. Primář: Jsme medicína z podpalubí

 

 Drtivá většina práce, kterou tady každý den děláme, je vyhodnocování vzorků od živých pacientů z nemocnice. Nejčastěji jsou to mateřská znaménka, vzorky ze žaludku nebo střev, vzorky z ORL, ale také celé části orgánů odebrané při operacích. My potom určujeme, jestli tam je nebo není nádor. A pokud tam je, tak přesně jaký. Každý nádor má totiž jinou léčbu a těch typů jsou stovky až tisíce. Podle toho, co my napíšeme v diagnostické zprávě, potom postupují onkologové i další lékaři. Kdybychom nádor určili špatně, mohl by být pacient zbytečně léčený. A kdybychom ho naopak přehlédli, mohl by na něj zemřít. Často se říká: „To je dobře, že sis vybral patologii, tam už není co zkazit.“ Jenže ono je to přesně naopak. Na patologii vzniká návod, podle kterého se u pacienta postupuje dál.

 

Patologie je nauka o nemoci a o změnách, které nemoc způsobuje v tkáních. To spojení se smrtí je historické. Patologie se začala výrazně rozvíjet v 19. století a dlouho byla hlavně o pitvách. Patologové tehdy zkoumali orgány a tkáně zemřelých a snažili se pochopit průběh nemocí. Teprve ve druhé polovině 20. století začalo přibývat vyšetření vzorků od živých pacientů. Jak se medicína vyvíjela, přibývalo těchto vyšetření a ubývalo pitev. Dnes je to vlastně úplně obráceně. My ráno přijdeme do práce, sedneme si k mikroskopu a dostaneme připravené vzorky od pacientů. Pitvy tvoří jen malou část naší práce.

 

Ano. Třeba když vyhodnocujete vzorek, můžete rozhodnout, jestli člověk dostane léčbu, nebo ne. Když napíšete, že tam nádor je, začne se léčit. Když ho přehlédnete, může být pozdě.

 

Proto říkám, že patologie je taková medicína z podpalubí. Bez patologie medicína nefunguje, stejně jako bez práce v podpalubí nejede loď. Ale cestující na palubě často vůbec netuší, že se tam dole něco děje.

 

Mnohem méně než dříve. U nás v Havířovské nemocnici je to zhruba jedna pitva týdně nebo jedna za dva týdny. Dřív byly pitvy důležitým zdrojem informací. Dnes mají lékaři CT, magnetickou rezonanci, laboratorní výsledky a většinou už vědí, na co pacient zemřel. Pitvají se hlavně případy, kdy příčina smrti není jasná nebo když je potřeba něco ověřit.

 

Nejprve si lékař prostuduje dokumentaci. Potom pitevní sanitář připraví tělo a otevře dutinu hrudní, břišní i lebku. Orgány se postupně vyjmou a patolog je vyšetřuje. Každý orgán hodnotí samostatně a na konci si skládá celý příběh toho, co se v těle dělo. Hledá základní onemocnění a příčinu smrti. Nakonec se odeberou vzorky do mikroskopu a po jejich vyhodnocení vznikne definitivní pitevní protokol.

 

Spíš než velikost nebo tvar orgánů nás překvapují samotné nemoci. Někdy tam skoro nic nevidíte a příčinu smrti hledáte opravdu těžko. Třeba člověk zemře na poruchu srdečního rytmu, a to morfologicky vůbec neprokážete. Jindy zase najdete metastázy nádoru a snažíte se zjistit, odkud původně pocházel. A to je pak skoro detektivní práce.

 

Když jsem šel na medicínu, myslel jsem si, že budu neurochirurg nebo kardiochirurg. Pak jsme měli anatomii a mně přišlo, že asi nejsem úplně manuálně zručný. Jak jsme preparovali nervy a cévy, tak se mi občas stalo, že jsem skalpelem přeřízl nějaký nerv. Tak jsem si říkal, že tohle by se asi chirurgovi stávat nemělo (smích). A někdy ve druháku jsem zjistil, že patologie není jen o pitvách, ale hlavně o diagnostice. Když jsme potom začali mít patologii ve škole, tak mě ten obor začal bavit a měl jsem pocit, že bych v něm mohl být užitečný.

 

Vůbec ne. Když jsem medicínu dostudoval, zjistil jsem, že atestace z patologie je jedna z nejtěžších. A tehdy jsem si říkal, že nemám šanci ji udělat. Takže jsem si říkal, že asi půjdu řídit tramvaj. To by mě totiž taky bavilo. Vždycky bych se těšil, až dojedu na konečnou, tam si přečtu nějakou knížku, něco si dám k pití a pak pojedu zase zpátky. Budu mít svůj klid. Nebo bych pracoval v knihovně a ukazoval lidem, kde najdou Balzaca nebo Shakespeara. Nakonec jsem tu atestaci udělal a u patologie zůstal.

 

To byla souhra různých okolností. Vedení nemocnice tehdy hledalo někoho, kdo by oddělení vedl dlouhodobě. Já už jsem se mezitím začal specializovat třeba na kostní dřeně a spolupracovali jsme i s německými univerzitními pracovišti. Takže se asi rozhodli, že budu vhodný kandidát.

 

To je dnes jeden z častých důvodů, proč si mladí lékaři patologii vybírají. Dřív na patologii chodili spíš podivíni, kteří se chtěli schovat před světem. Dnes už to vůbec neplatí. Většina patologů jsou normální lidé s rodinami. Navíc je to obor, který se dá dobře skloubit s rodinným životem. A je pravda, že práce s lidmi je dnes pro zdravotníky čím dál náročnější. To asi vidíme všichni kolem sebe.

 

Ano. V tom je patologie poměrně výjimečná. Všechno, co dnes vidíte v mikroskopu, lze převést do digitální podoby. Vzorky se naskenují a patolog je může hodnotit na obrazovce počítače. Pitvu samozřejmě z domova dělat nemůžete (smích). Ale po atestaci už většina práce spočívá právě ve vyhodnocování vzorků. A k tomu vám stačí počítač. Myslím si, že to bude trend budoucnosti. Vzorků přibývá, patologů nepřibývá. Už dnes existují pracoviště, kde patologové hodnotí preparáty na dálku z jiného města nebo dokonce z jiného státu. Je to také jeden z důvodů, proč si patologii vybírá hodně žen. Dá se dobře skloubit s rodinou a mateřskou.

 

Bylo to zvláštní období. Lidé si dnes často představují, že jsme pořád pitvali pacienty s covidem, ale tak to nebylo. Pitvy byly spíš výjimečné. Nejvíc si pamatuju tu atmosféru. Jak jsem jezdil mezi Havířovem a Ostravou, stála na silnici armáda a policie. Pořád mě zastavovali, kontrolovali potvrzení, že jedu do práce. První den, druhý den zase a znovu i ten třetí. A pak už se na mě policista podíval a říká: „Jo, to jste vy. Tak jeďte.“ Dnes to zní absurdně, ale tehdy to byla realita.